Název

Dovolená - 1. část - SLOVINSKO

Popis

Loni jsme z nedbalosti (chybějící a všelijak neplatné pasy) zaplacenou dovolenou prošvihli, letos jsme se na stejnou lokalitu připravili. Jelikož naše nejmenší ratolest nesnáší dlouhé cesty autem, zvolili jsme "variantu obytňák" a aby to teda stálo zato rozhodli jsme se před cestou k moři pobýt pár dní na horách - tedy osvědčené Slovinsko. Do zmiňovaných zemí jezdí dle průzkumu mezi naší veřejností už "jenom socky a paštikáři", navíc obytňákem je to prý skoro jako pod stan. Nevím jak vy, ale já osobně mám ráda i na cestách svoji koupelnu plnou kvalitní kosmetiky, čistý záchod, voňavý župan, plnou ledničku, vychlazený šampus, zásobu oblečení a bot, vlastní postel....a jelikož ani já, ani moje rodina nejsme příznivci "hospodské stravy", tak i vařič. Ve zmiňované lokalitě (začínáme Slovinskem), jsme potkali minimum Čechů. Jednu dvojici v kempu a druhou na cestě k vodopádu a to ještě není jisté, zda nešlo o stejné lidi (nemám paměť na obličeje). V kempech bylo nejvíc Němců, pak Nizozemců, Poláků, Italů a Slovinců. Viděli jsme i Švýcary a Francouze. Nejlepší auta, vybavení a hadry měli jednoznačně Poláci, Němci jsou nejhlučnější (i proti nám), Švýcaři potvrdili národní hrdost a ve skutečnosti v podstatě holé zadky. Úsporná malá autíčka, levné stany (v lijáku vylívali vodu kastrolem) a konzervy z domova - tihle se alespoň nechovali nadřazeně vůči ostatním.
Cesta do Slovinska probíhala vcelku hladce, až v samém závěru jsem se lehce zhroutila z faktu, že v "našem kempu" nebylo místo a údajně netekla ani teplá voda. Jako.....ono se s tím počítalo - je přece sezóna, navíc víkend a pozdě večer, ale já to tak prostě mám, no. K mému psychickému vyčerpání přispělo i zděšení z jízdy po úzkých klikatých silničkách a uhýbání protijedoucím vozidlům. Po náročném hledání místa k parkování a přenocování nás vzápětí vyhnal ochránce a doprovodil nás zpět k našemu kempu na nedaleké parkoviště, kde povolil jedno přespání. Ono není parkoviště, jako parkoviště - tohle bylo pod borovicemi u překrásné řeky Soči a její šum společně se syknutím vychlazeného piva přinesl dokonce i moje zklidnění a spánek spravedlivých.
Jelikož jsem zvyklá vstávat cca o hodinu, až dvě dřív, než ostatní, při druhé ranní kávě jsem měla možnost sledovat desítky naháčů, kteří se přímo naproti parkovišti střídali v "osvěžování" v ledové Soče. Skoro všichni se u toho hlasitě projevovali, takže bych klidně mohla vypracovat studii o tom, které národy se na intimních místech vyholují, kde chodí nejvíc potetovaní, kteří příslušníci mužského pohlaví vlastní největší velikosti a naopak.... Nejvíc pobavila čtveřice - dva páry - rovněž se svlékli do naha a do vody vešli sotva do půli lýtek - klidně stačilo vyhrnout nohavice - asi spíš chtěli omrknout "výbavičku přátel". (Slovinské děti do hlubokých koryt s ledovou vodou radostně skákaly - hold zocelení horalé. Já sama jsem na dlouhé 2 vteřiny smočila kotníky - bylo to jako stát v ledové tříšti. Moje rodina se dalšího dne vyráchala v o něco teplejší Lepeně. Já jsem si toto potěšení s radostí nechala ujít. Svůj díl chladu si klouby vybraly v dobách, kdy jsem v mrazech nosila sukně kratší, než moje vlasy :-)) A pak...nevěřím v prospěšnost ledových koupelí.) Než se probral zbytek rodiny, kemp se uvolnil a naše horská část dovolené mohla nerušeně začít.
V albu najdete obrázky překrásné Soči, vodopádu Boka, fotky z výstupu ke Krnsko jezero, Napoleonův most (poblíž dalšího kempu), Tolminska korita a další. Díky bouřkám nám nevyšel výstup na Krn. Den předem jsem nasmažila hromadu řízků a přestože s přerušovanými lijáky bouřilo celou noc, vstala jsem jako na K2. O dvě hodiny později jsem vzbudila Ondru, který hodinu sledoval "pohyb mraků", aby po další hodině naštěstí rozhodl, že se to hned tak neotočí a že si teda zase lehneme hezky vedle sebe a alespoň se pořádně vyspíme. Na obvyklou túru nešli ani Němci, takže odpadl jejich pravidelný ranní řev v šest ráno (počasí toho dne bylo divoké i v jiných částech Evropy, např. ve Švýcarském Valais na horách napadlo 80 cm sněhu).
Po probuzení a pozdní snídani se obloha tvářila stále všelijak, proto jsme se rozhodli jen pro výlet na Slap Kozjak a měli jsme štěstí, jelikož k další průtrži mračen došlo přesně vteřinu poté, co jsme dorazili zpět do našeho přívětivého domova na čtyřech kolečkách.
Na Krn se tedy vydáme jindy - Slovinsko je krásná země a míst hodných shlédnutí, je zde nekonečně mnoho.
Nedá mi to a zmíním zajímavost z výstupu ke Krnsko jezero - v půli cesty nás předběhla neuvěřitelná dvojice manželů Slovinců - každému bylo určitě nad 70 let - bílé vlasy, muž plešatý, oba šlachatí atleti - s lehkostí a elegancí, bez batohů - bez jídla a vody - potkali jsme se s nimi ještě několikrát a nakonec u jezera. "Takhle budeme spolu chodit, až budeme staří." To mi řekl Ondra poté, co jsme si s nimi vyměnili pár slov cestou, což mě neskutečně potěšilo, jelikož si to představuju tak nějak podobně. A pak....co může být hezčího, než když chlap řekne po letech manželství ženské, že s ní chce chodit i ve stáří.

Nastavení