Název

Expedice Itálie - část 1. Dolomity

Popis

Itálie - kdo ji chce poznat blíže, musí ji projet celou a párkrát se cestou zastavit. Po absolvování této pouti nutno zmínit, že jsme se navždy utvrdili v tom, že "jižní země", noční život, jižanský temperament a především neskutečné vedro, nejsou naší krevní skupinou a pokud se k moři budeme chtít opět vydat tzv. na koupačku, tak jedině terénním autem někam na samotu. Nutno dodat, že dětem bylo vedro vcelku fuk a vše prožité je nadchlo :-))
Putování bylo poučné, zajímavé a mnohdy i dobrodružné - když náš obytňák vyhlásil stávku a občas odmítal startovat - mimochodem můj a Vájin mobil cestou taky odešly do věčných lovišť.
Na cestu jsme se vydali přes Hatě, což se ukázalo být chytřejším nápadem, než se mořit přes zacpaný Mikulov, toho dne prý zrovna extrémně.
Naplánovali jsme několik zastávek a pobytů, z nichž jsme předem vyloučili Benátky a Řím. Řím - jelikož se nám nechtělo v neskutečném vedru prodírat obřím městem, hledat komplikovaně parkování pro obytňák a ve finále vidět to, co nám tzv. stačí vidět v televizi. Benátky netoužil vidět nikdo z nás, jelikož tolik opěvovanou tamější romantiku si všichni představujeme úplně jinak.
Vyjeli jsme v sobotu 20.7. v 8:00 ráno a večer už jsme rozestýlali v Dolomitech za ohlušujícího lijáku, doprovázeného kroupami. Byl to takový rachot, že jsme si museli nacpat vatu do uší a shodli jsme se na tom, že tohle bychom dalšího dne na túře (na Tre Cime) zažili jen velmi neradi :-)).
Ráno to na déšť vůbec nevypadalo, ale po nočním zážitku jsme se raději vybavili něčím nepromokavým na cestu - Dolomity jsou krásné ze všech stran, ovšem to počasí se velmi rychle začalo měnit - sice jsem si nemohla pomoct a neustále se zastavovala u každé přírodní "zahrádky" - všude to zrovna nádherně kvetlo všemi barvami, když náhle hlasitě zahřmělo a zvedl se vítr - někdo seshora nám do cesty postavil chatu, kde jsme mohli v klidu přicházející bouřku přečkat, což však ignoroval můj jinak skvělý manžel, otec a vůdce s vysvětlením, že k obytňáku je to půl hodiny a že to stihnem, než to přijde. No, nestihli.....a byla to hrůza a bylo to dál, ale ta smršť trvala skutečně jen půl hodiny. Ondra běžel s Betynkou na zádech před námi, já jsem běžela s Ondráškem za ruku a s holkama 300 metrů za ním - pršelo vodorovně a proti ksichtu, takže jsem občas vůbec neviděla, kam běžíme.
Druhého dne jsme ráno na túru nevstali - sušili jsme hadry a především boty a na Cinque Torri jsme jako "buržousti" vyjeli lanovkou, prošli to nahoře a sešli dolů. Lanovky jsou v Dolomitech levnější, než v Tatrách a to nesrovnatelně - akorát Ondrovi ukradli (chodecké - lyžařské) moje hole, které zapomněl dole, než nasedl, takže nic neušetřil :-)).
Poslední den v Dolomitech jsme se vypravili na Piz Boé, čímž se zároveň dostali naši potomci prozatím nejvýš v životě - 3 152 m n. m.
Přiznávám, že nejhůř jsem to snášela já - nadmořskou výšku ve spojení s vedrem a k tomu migréna jak vepř - nahoře jsme se potkali s krajany, kteří po mně chtěli, abych je vyfotila na placku, což jsem odmítla (převzala to Pája) a následně od dotyčného obdržela obdiv a závistný komentář, že se bez téhle "vymoženosti" obejdu nejen já, ale i celá moje rodina. Už se budu trapně opakovat, ale přijde mi to snad horší, než závislost na cigárách, které se dá ale taky zbavit.
Trochu mě mrzí, že jsem necvakala fotky za jízdy přes čelní sklo - bylo by vidět, jak se cestou ta Itálie mění. Dolomity jsou krásné opravdu celé, tudíž i města - malebné domečky - všude rozkvetlé truhlíky, čistota, vše upravené - kam oko dohlédně - půvab a krása. (Pokračování příště!!!)

Nastavení