Název

Expedice Itálie - část 3. Capo Rizzuto a Matera

Popis

27.7. jsme konečně dorazili na Capo Rizzuto, kde jsme měli zarezervovaný dům. Cestou jsme se mírně děsili, co nás čeká, protože krajina se výrazně změnila, odpadky kolem silnice se válely i zde, na polích všude kolem pracovali černoši, každou chvíli jsme míjeli nějaký požár, ale když jsme dorazili k místu ubytování, byli jsme nadšeni. Potěšila nás opravdu obří terasa s nejkrásnějším výhledem na moře, jaký jsme kdy měli - parkování v zahradě, dvorek s grilem, vše obklopeno zelení, že k nám nebylo odnikud vidět, zato my jsme viděli vše potřebné - dům se nám okamžitě zalíbil natolik, že jsme si jej nafotili a pokud se nám nepodaří sehnat to, co už dlouho hledáme a nikdo "to" nechce prodat - předválečnou vilu u Prahy. Pokud nám tedy není souzená, necháme si postavit tento praktický dům s velkou terasou - bohužel bez moře se budeme muset obejít, bez vedra se ale obejdeme rádi.
Do 3.8. jsme si užívali nádhernou, písečnou pláž, blbnutí v moři, plavání a terasy - ani nás nenapadlo courat někde po restauracích - měli jsme k dispozici krásnou, vybavenou kuchyni a čerstvé suroviny jsme jezdili nakupovat do nedalekého Lidlu. Ovoce bylo opravdu zralé a lahodné - navíc o polovinu levnější, než u nás. Hodně jsme nakupovali sýry - opět vynikající a levnější, než u nás. I pečivo nám chutnalo. Co jsme nečekali - tak úrodnost tohoto kraje - přestože bylo stále opravdu vedro, na Capo Rizzuto jsou pole s rajčaty, paprikami, melouny, sady meruněk, broskví, fíků.......odevšad teče voda...až na ty všudypřítomné odpadky, no.
Jinak si zde libují v rustikální zdobnosti a ikonách, což ostře kontrastuje právě s tím zmiňovaným nepořádkem. Nešlo přehlédnout, že stavba rádoby pompézního domu začíná bránou se soškami a vázami, někdy pokračuje plotem, ale většinou ke stavbě domu nikdy nedojde - soudě dle omšelosti tohoto bacilu nevkusu. Sama jsem věřící člověk a pokřtěná, ale obří socha žehnajícího Krista - stojící v odpadcích, na stavbách nebo v areálech fabrik působí fakt podivně - a že jsme jich viděli hodně - i několik Soch svobody a stovky soch antických (z betonu).
Chudoba zde sousedí s majetností, dřina s povalečstvím...je to opravdu zvláštní kus země. Každopádně jsme tam nepotkali jediného cizince (krom černochů na polích).
V den odjezdu (3.8.) dojíždíme do Matery. Byl to můj nápad, ale nakonec mě toto historické město trochu zklamalo. Naivně jsem si představovala, že je lidmi zapomenuté a že budeme dlouze procházet úzkými kamennými uličkami takřka sami. :-)) Ondra se mojí naivitě smál, ale taky mu vadil provoz i v té nejstarší části města. Nečekala bych tam obchody s luxusními šperky a hodinkami, které jsem teda jen očumovala, jelikož nemám zrovna narozeniny, ani není výročí :-)) a zatáhla jsem Ondru jenom do starožitnictví, kde se mi sice zalíbil obří talíř, který Ondra chtěl koupit, ale nepřišlo mi dobré s tím chodit po Mateře a následně cestovat do ČR. Lidí tam ale bylo přiměřeně a nijak mě nerozčilovali, teda až na situaci, kdy Ondrovi uletěl klobouk a přistál na útesu. Nebyl by to on, aby se nerozhodl, že si pro něj "dojde",jelikož je to dárek ode mě a jelikož on je už takovej. Nepomohlo přemlouvání a nářek všech čtyř dětí, aby to nedělal - já jsem se o to ani nepokoušela - za 9 let společného života vím svoje, tudíž jsem jen poodstoupila s dětmi, odvrátila zrak a s bušícím srdcem v krku nenáviděla ten dav lidí, který s plackami v rukou čeká, že spadne dolů i s tím blbým kloboukem. Čumilové ale nebyli Italové - Ital by si pro ten klobouk nejspíš dolezl taky.
Dobře to dopadlo a my jsme se odebrali jen o pár km dál, kde Ondra našel na googlu něco jako kemp. Tekla tam voda, byla tam elektřina, pár obytňáků a dodávek - samí Italové, my a jedna polská rodinka.
Ondra už mě nepřemluvil ani na krátkou vycházku k vyhlídce na noční Materu - vrátila se mi zpropadená migréna, u které nikdy nevím, co se mi zrovna chystá v životě zkomplikovat, sám tam jít nechtěl, tak fotky jsou jen ty, co nafotil on sám venku u obytňáku.
Mně určitě bude chybět moře, plavání, ta obří terasa a pohodlný, prostorný dům. Doma máme už trochu těsno a na terásce na mě čeká akorát "orbitrek", což je větší dřina, než blbnutí ve vlnách, ale u moře bych žít nemohla - když jsem byla mladší, myslela jsem si, že jo.
Projeli jsme celou tu pomyslnou "dámskou kozačku", pobyli na jejím nejjižnějším výběžku a když jsme se vraceli zpět po opačném pobřeží, viděli jsme za mořem její "podpatek". Ráno jsme jeli palmovými alejemi které střídaly obří kaktusy, následně po dálnici lemované oleandry a večer už jsme projížděli Julskými Alpami, kde jsme i zalehli a ráno se navlíkli do dlouhých kalhot - po 40°vedrech je to zvláštní kontrast.
Poznali jsme zase kus světa a zase se rádi vracíme domů, za naším kocourem, kterýho nám hlídá náš dobrotivý soused a taky nás čeká naše oáza klidu a míru - chalupa.
Itálii a Italům děkujeme za pohostinnost a bezprostřednost.

Nastavení