Název

Švýcarsko - Valais

Popis

Naším cílem bylo zdolat Dom (4545 m n.m.) - nejvyšší horu Švýcarska, patřící do skupiny Mischabelgruppe (součást Walliských Alp). Po 19ti hodinách jízdy (s čekáním v kolonách, přestávkami na kafe a sněhovým peklem při průjezdu přes Furkapass) přijíždíme ve 2 hod. ráno do Randy, kde zbytek noci trávíme v kempu.
Následujícího rána balíme dle našeho názoru to nejnutnější, co budeme potřebovat. Batohy pěkně nakynuly (připomínají mrože) a jsou neskutečně těžké i přesto, že nakonec zavrhujeme stan i karimatky a rozhodli jsme se risknout přenocování a aklimatizaci na známé horolezecké chatě Domhütte (2940 m n. m.), kde jsou k dispozici palandy, či podlaha – záleží, kolik lidí má v danou chvíli stejnou myšlenku.
Vzájemně si pomáháme s objemnými vaky na záda a v dopoledních hodinách vyrážíme (nejprve po asfaltu) směr vytoužený cíl. Procházíme malebnou Randou (1407 m n.m.), kde snad není jediného stavení, které by oku nelahodilo, pozvolna odkládáme svršky a tím přidáváme naší bagáži ještě více na objemu a hmotnosti. (Češi jsou v těchto končinách snadno rozpoznatelní – jsme národ chudý, vše musíme tahat s sebou, abychom zbytečně neutráceli za jídlo či ubytování.
Za vesnicí ještě rychle posnídáme kalorickou bombu a stoupáme do prudkého kopce nejprve modřínovým lesem, poté střídavě sutí a ferratami. Celou dobu je stoupání prudké a výšku nabíráme až velmi rychle. Výhledy jsou stále zajímavějšími, Matterhorn (4478 m n.m.) se postupně ukazuje v celé svojí kráse. Po sedmi hodinách v samotném závěru výstupu konečně spatříme místo našeho plánovaného aklimatizačního přenocování – chatu Domhütte (2940 m n. m.). Na chvíli zapomínáme na třeskutou bolest hlavy a v závěru dokonce vtipkujeme. Na místě se dovídáme, že chata je celoročně bezplatná, tedy až na sezónu, která právě začala. Dobrou zprávou je, že palandy jsou volné, jelikož jsou zde pouze 4 Němci a párek dalších chudých Čechů si o „pár“ výškových metrů dál postavil stan.
Ujíme něco z našich mrožů, vaříme si dokonce polévku a kafe, kocháme se pohledem na vrcholy, i do hloubky údolí a záhy zalézáme do teplých spacáků s vidinou odpočinku a nabrání sil do dalšího dne, který měl začít ve 4 ráno (Němci se rozhodli vyrazit ve 3, tak nám alespoň prošlápnou stopu).
Ivana: V noci mě probudila pekelná bolest hlavy a po chvíli mi dochází, že slyším v uších a hlavě hukot vlastního tepu a pumpování krve. Snažím se uklidnit a počítat tepy za minutu, je mi neskutečně zle, na zvracení, koupu se ve vlastním potu, přestože jsem se před usnutím klepala zimou a trápí mě suchý kašel. Že by bylo bezmála 3000 m k aklimatizaci moc vysoko? S ohledem na to, z jaké „placky“ jsme předešlého dne docestovali, je to vcelku pravděpodobné. Jak je ale možné, že se to stalo mně? A proč zrovna mně? Budu muset ráno dolů? Dolů??!! Vyčítám si, že jsem jaksi zanedbala lékařskou prohlídku a nedala si do pořádku krevní obraz, který vlastně bez léků v pořádku nikdy moc nebyl. Léta trpím chudokrevností a prakticky nepřetržitě užívám železo. Od narození syna však ne a stejně dlouho jsem nebyla ani u doktora. No, ale zdravotní problémy, až na občasnou únavu žádné nemám. Vlastně naprostá hovadina, zde s fatálními následky. Budím Ondru, abych zjistila, jak se cítí on. Je vcelku v pohodě, jemu bolest hlavy polevila, snaží se mě ubezpečit, že do rána bude líp, ať se pokusím usnout. Střídavě sedím a ležím, chvílemi panikařím, chvílemi přemýšlím, co bude – napadá mě, že přesvědčím Ondru, aby se přidal k Němcům a nechal mě tady. Do rána už nezaberu, poslouchám Ondru, jak mluví ze spaní a snažím se nepoblít si spacák….
Ve 4 ráno kvičí budík z mobilu, Němci jsou už hodinu na cestě a já vsedě se zavřenýma očima poslouchám Ondru, že je třeba pokusit se s tím bojovat. Navrstvím na sebe oblečení nevím jak, nechám si na ramena navléknout lano, Ondra nese odlehčený batoh s výbavou, vodou a trochou jídla..
Když docházíme k ledovci Festigletscher, je už docela světlo. Nandáme mačky a pokračujeme do sedla Festijoch (3723 m n.m.). Míjíme několik puklin, mačky sedí na firnu jako přibité, jde to dobře, až na moji výškovou nemoc.
Vleču se 50 metrů za Ondrou, je mi stále stejně zle, nicméně tělesná schránka je naprosto fit. Ani nohy mě nebolí, jen té hlavy kdyby nebylo!!! Vyzvracela jsem i vodu, kterou jsem se do sebe snažila povinně dostat a šourala se hlemýždím tempem dál. Došla jsem Ondru – cca hodinu před námi pozorujeme 4 Němce, jak pomalu postupují nahoru hřebenem Festigrad. Opakovaně slyším zvonečky a hlava se točí tak, že několikrát padám na zem – jsem troska a zvonečky jsou halucinace, musím dolů – jediná pomoc při výškové nemoci. Chvíli společně uvažujeme, že Ondra dojde k vrcholovému kříži sólo, což ale není ani rozumné, ani bezpečné a nechat mě samotnou sestupovat k Domhütte „se zvonečky“ v hlavě se mu taky nechce. Polykám jednu hořkou slzu za druhou, naposled se otáčím k vrcholu, který se zdá být nadosah a jsem sama na sebe neskutečně nas….(fotek odtud je vzhledem k mojí indispozici zoufale málo - fotil Ondra - ale co máme, stojí zato :-)
Po krátkém odpočinku na Domhütte zahajujeme šestihodinový sestup, který se zdál být ale nekonečným (mínus cca 2200 m) a boty už pořádně tlačily. V Randě chladíme přismahlé ksichty u četných korýtek s proudící ledovou vodou, úplně cizí lidi nás zdraví, usmívají se, či dokonce zastavují na kus řeči.
V kempu nacházíme náš kus domova, vaříme polévku a kafe, pojídáme co se dá a po sprše a odpočinku za tmy opouštíme kemp, posouváme se o cca 100 km dál, kde trávíme noc. Po snídani vyjíždíme směr Bern zpátky k domovu a dětem.
Závěr: Musíme se sem vrátit

Kategorie a štítky

Nastavení