Pexeso pro děti
na prázdniny

Za pár korun spoustu legrace
a ještě dětem cvičíte paměť.
Kód: NaPrazdniny

199 s kódem
  • jaro
  • 367 zobrazení
  • 0
  • duben 2010 až květen 2019
  • 198 zobrazení
  • 1
Kdo ví, proč jsou jarní prázdniny v únoru, kdy řádí virózy a jarně to venku vypadá málokdy. Naštěstí je taky Valentýn, svátek zamilovaných, proto je třeba děti na pár dní svěřit babičce a vyrazit někam ve dvou. Ubytovali jsme se v chatě Lodge - 2063m vysoko. Celý interiér voní dřevem, ubytování je velmi drahé a docela skromné. Tedy...televizi jsme na pokoji měli, skříň ne - podle toho to tam po vybalení dvou obřích batohů vypadalo. Jde o vysokohorskou chatu, takže se to dá i pochopit. Majitelem je horolezec Toni Rosifka (uvítal nás panákem něčeho domácího) a o ubytované se zde stará se svojí rodinou a stylově i s přáteli odněkud z Nepálu a taky zaměstnává pár našich krajanů. Velkým zklamáním pro nás bylo jídlo. Jelikož jsme z předešlých let v Rakousku zvyklí na vynikající kuchyni a počítali jsme s ní i zde, fast food s vysokohorskou přirážkou v podání asiatů byl docela šokem. Jediným pokusem o rakouské jídlo byl "Wiener schnitzel" - porce v přepočtu 386 korun, ovšem z kuřecího masa!! Naštěstí točili naši Plzeň (130Kč) a snídalo se z českého porcelánu :-)
Přijeli jsme ale zlepšit kondici (co to je?) a na to jsme měli v okolí spoustu příležitostí. Samozřejmostí bylo lyžování na sjezdovkách a jeden den jsme vyhradili na skialpinistický výlet po okolí.
Ondra neměl s ničím problém, ale já jsem se dosud nezbavila sedmi dlouhodobě nabraných kil, což se projevilo jako velká překážka při plnohodnotném podávání sportovních výkonů tak, aby to působilo elegantně. Jinými slovy - každou chvíli jsem byla na zemi - jinými slovy - každou chvíli jsem ryla hubou ve sněhu. Nejhorší byl den odjezdu, na který Ondra naplánoval závěrečný 11ti kilometrový sjezd (což o to, trasu jsme měli projetou několikrát), ovšem tentokráte s našimi těžkými obřími, komplet sbalenými bágly.
Dopadlo to tak, že v půlce sjezdu u mě zastavil "pan horská služba" na skútru s dotazem, zda nepotřebuji nějak pomoci, čímž by utrpěla čest mého manžela, tudíž jen jsem ho v příští zátočině dojela (doškrábala a doválela), batoh mi sundal a pokračoval až k autu s jedním "mrožem" na hřbetě, oběma hůlkama v levé a druhým "mrožem" v pravé ruce.
Kdybych měla blíže a co nejtrefněji popsat můj pohyb po prudké sjezdovce s nabaleným báglem, přirovnala bych se asi k želvě. Pokud jsem upadla na hřbet, bezmocně jsem komíhala všema čtyřma při pokusu o převalení. Po zádech jsem jela i kus po zledovatělé sjezdovce, když jsem se nedostatečně předklonila a ono mě to zaklonilo a naopak i hlavou dolů po břiše, když jsem se předklonila moc.
Pak jsem se bála už i bez batohu a u auta jsem očekávala přinejmenším kritiku. Dostalo se mi jen vysvětlení, že s batohem to není žádná prdel a že ON se to taky musel naučit. Štěstí, že mi tohle neřekl před tím, ani bych se o to strachy nepokusila. Když už má se mnou takový trable, slibuju, že sundám aspoň těch 7 kilo, abych si ho zasloužila :-)) Děkuji Ti za hezkého Valentýna, tatínku :-) a dej mi šanci být lepším skialpinistou :-))
PS: Krippenstein je dvoutisícový hřeben na severní straně Dachsteinského masivu. Arena Krippenstein je rájem lyžařů, snowboarderů a zejména vyznavačů volného ježdění- freeride, pro které je zde přibližně 30 km značených, ale neupravených sjezdů volným terénem mezi skalami.
Z vesničky Obertraun vede lanovka na vrchol Krippenstein, který je ve výšce 2100 m. Odtud se můžete kochat výhledy na okolní hory nebo rovnou zvolit z nepřeberného množství variant a kombinací volného ježdění plného adrenalinu. Máte možnost si vychutnat jeden z nejdelších a nejzajímavějších sjezdů v Rakousku. Z vrcholu Krippensteinu přes Gjaidalm a horskou ves Krippenbrunn do Obertraun. Sjezd je dlouhý 11 km a překonává výškový rozdíl 1500 m.
více  Zavřít popis alba 
  • letos v únoru
  • 131 zobrazení
  • 0
  • letos v lednu
  • 249 zobrazení
  • 2
  • zima 2018/2019
  • 344 zobrazení
  • 0
Pravidelní "prohlížeči" si všimli, že po fascinujícím Norsku mě jaksi moc nebaví fotit. No, ale přišel tradičně Mikuláš...vyfotila jsem Pájin make-up (moje práce) na poslední dvě taneční lekce a hlavně Dokončená - tak teda taneční jsou za námi!!
více  Zavřít popis alba 
  • září až prosinec 2018
  • 221 zobrazení
  • 0
Jak jsem rodině slíbila - budu fotit Páju v každých šatech do tanečních, každý make-up a účes, aby z toho taky něco měli. V tomto albu jsou i fotky z dlouho očekávané Bílé prodloužené. Následovat bude Barevná dokončená.
více  Zavřít popis alba 
  • září až listopad 2018
  • 553 zobrazení
  • 0
  • loni v létě
  • 627 zobrazení
  • 1
Uteklo to strašně rychle.............. :-( Až tak, že se v noci budím a divím se, že jsem doma.
Milí a přívětiví Norové, žijete v krásné zemi a my Vám moc děkujeme, že jsme u Vás mohli nějaký čas pobýt, byla to zatím naše nejkrásnější dovolená. Rádi se k Vám zase za nějaký čas vrátíme.
Na závěr statistika, kterou doplní Ondra:
• vzdálenost 6600 km
• trajekt 5x
• loď 1x
• kemp 10x
• nafta 850 l
• voda 1600 l (natankovaná do naší nádrže)
• plyn 10 kg
• pivo 17 l
• nespočetně tunelů, serpentin a silničních poplatků
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2018
  • 261 zobrazení
  • 0
Pár poznatků:
- Norové mají přísná pravidla silničního provozu - především v omezení rychlosti - ale nikdo ta pravidla nerespektuje (uvidíme, kolik pokut budeme muset platit). Za celou dobu jsme nepotkali jediného policajta a neviděli jediný ťukanec.
-Silniční poplatky probíhají automaticky - technikou na identifikaci vozidel - vyúčtování přijde časem na adresu trv. bydliště - nic vás při jízdě nezdržuje.
-Norské silnice mají opravdu kvalitní povrch, ale ne všechny (jak se všude píše). Jinak zejména v horských oblastech jsou hodně úzké a s takovými výhledy, že by se člověk strachy pos..., ale dá se na to za pár dní zvyknout a poblíž nejhorších úseků jsou rozšířená místa, na která se dá případně couvnout, či dojet.
- Všude na hranicích tímto směrem probíhají "namátkové" kontroly. Zastavována a odstavována byla pouze konkrétní vozidla (ať si to každý přebere po svém) - nás nikdo nekontroloval.
- Xenofobie (rasismem bych to nenazývala) nepanuje zdaleka jen u nás - byli jsme svědky situace, kdy na nákup potravin vyrazila tříčlenná skupina opálených krasavců (jistě lékaři, či inženýři, kteří prchli před válkou - soudě dle luxusního BMW, kterým přijeli, si nestihli vzít ani doklady) a ihned byla přivolána ochranka.
Ale zpět k zemi vzdálené:
- Na túry se nevstává - spí se dlouho, protože zde není tma - jen šero cca od 23 hod - někdy je takové světlo, že nás to budilo.
-Dalo by se říct, že od 19 hodin do 10 dopoledne jsou prázdné silnice.
- Venku se nedá po večerech vysedávat - buď je na to chladno nebo Vás žerou komáři - občas jsme stejně vysedávali (pomůže ohniště - někde jsou na to zařízení a silný repelent - někdy nepomůže nic).
- Jezdí zde hodně našich škodovek a jezdí v nich Norové.
- Nejluxusnější a největší obytňáky mají němečtí důchodci i (i velikost autobusu) - vozí si i laťkové ploty, altány se závěsy a truhlíky s kytkami - předpokládáme, že na jednom místě vegetí celé prázdniny, jinak je to k nepochopení. Napadlo mě, co si o nich asi myslí Norové, či Švédové, kteří nemají ploty ani kolem domů a chat.
-Všude se platí kartami - bankovky nikde nikdo nevytahuje, pouze u "kempařů" je třeba mít po kapsách norské desetikoruny - vhazují se do automatů na teplou vodu ve sprchách - jinak teče pouze studená - jedna mince - 5min.
-Kamkoliv pohlédnete, vlají norské vlajky - Norové jsou hrdí na svou zemi a je jasné, proč. I my jsme si nakoupili vlaječky a suvenýry s norskou symbolikou - na památku a jako projev úcty.
-Některé kempy nemají sprchy, pouze možnost načerpání vody (pro bydlíkaře), jiné mají krom základního vybavení i pračky se sušičkou, grily, zahradní nábytek, kuchyňky, sauny, hry a hračky pro děti. Zažili jsme zde obojí.
- Náš obytňák patřil k veteránům, ale nebyl ojedinělý a viděli jsme i starší modely (nejstarší, co jsme viděli, měli Francouzi).
-U sámošky jsme potkali Slováky (kteří zde pracují) - prý "či nemáme na predaj pivo či slivovicu, alebo aspoň cigarety". Bylo nám jich líto, ale neměli jsme - kořalu nepijeme, nekouříme a předražené pivo jsme zde kupovali každý den, jelikož jsme si vezli jen pár Plzní a Heinekenů z domova (Doma na to není chuť, nenapadlo nás, že tady bude). Tak až sem někdo pojedete, vemte i pro Slováky, sú to naši nevlastný bratija!!
-Často projíždíme stavbami silnic a tunelů, kde se ale nyní v sezóně nepracuje, aby nebyl narušován plynulý provoz - bagry a stroje jsou úhledně seřazeny u silnice a lžíce a radlice jsou barevně nasprejovány vzkazy s přáními hezkých prázdnin od dělníků.
- V obytňácích jsme potkávali nejvíc místních, pak Švédy, Dány, Němce, Francouze. Potkali jsme i dost Američanů - tvářili se, že jim patří svět, nikoho nezdravili a hrdě nesli vlajky s hvězdami a pruhy :-)). Ve vypůjčených dodávkách se zde pohybují kvanta asiatů - jsou neskutečně otravní - bzučí kolem všeho a všech jako mouchy a dokážou na sebe navlíct neskutečné věci - smáli se našemu historickému, leč spolehlivému vozidlu a na túru vyrazili ve zlatých a stříbrných igelitových bundách, s neonovými deštníky, v elegantních kabátech až po kolena a viděli jsme i cca 12ti centimetrové štekle. Fotí a točí sami sebe na "placky", nejlépe "z prodloužené ruky". Jiný kraj, jiný mrav - my jsme se jim smáli taky. Naopak "kolegové - obytňákoví veteráni" a že jich bylo dost, na nás vždy srdečně a s úsměvy mávali - však my na ně taky. Náš veterán si vysloužil jméno - Joachym (inspirováno oblíbenou knihou mého dětství - stařeček Joachym - Dýmka strýce Bonifáce).
- Až na jednu noční vichřici s deštěm, jsme měli po celou dobu teplé a slunečné počasí - někdy až horko - ochlazuje se navečer, chladné jsou noci - topit nebylo třeba ani jednou, teplých fuseklí často. Mně tedy na rozdíl od Ondry přišla i ta vichřice romantická, jelikož nás jednak v ničem neomezovala a jednak je třeba poznat i drsnou stránku této země a pokud je to v noci při usínání a ne třeba na túře, co víc si přát. (pokračování příště)
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2018
  • 337 zobrazení
  • 0
Zajímavost z přesunu k výchozímu místu na Kjerag Bolten - cca dvě hodiny jsme pozdě v noci projížděli horami, kde to vypadalo, jako výšlap na Gerlach - akorát s tím rozdílem, že jsme seděli v autě a jeli po uzoučké asfaltce, která se místy kroutila jako střívko (vypadala tak i v navigaci), místy prudce klesala, poté zase prudce stoupala. No a právě na té asfaltce (přes den ji vyhřálo sluníčko) jsme často zastavovali, abychom probudili, případně poodnesli spící ovce i s jehňaty.
Priekestolen - nádhera - neskutečná - pokud ale nechcete jít v davu lidí připomínajícím humus zvaný "Pochod Praha - Prčice", přivstaňte si, stejně jako my - i tak jsme pluli v davu cestou zpět.
Zajímavé, jak jsou lidi strašně různí a kdoví, čím to vlastně je. Byl to zajímavý kontrast - vidět vedle skupiny místních a skupinu Italů, kteří si povídali takovým způsobem, že to vypadalo, že si dají do huby jak na sebe řvali, ale soudě dle úsměvů - šlo o přátelský hovor.
O místních se dá říct, že jsou tiché povahy, konzervativní ve vyjadřování i v oblékání - "slušňáci" - vizáží většinou urostlí, světlovlasí - nikdo neskrývá šediny pokud je má (ani ženy - asi proto mají všechny pěkné zdravé vlasy), starší muži mají krásné bílé vousy natočené vzhůru, jako Vikingové (no, samo, že ne všichni). No a podle vtipných hlášek na adresu Švédů, se vzájemně asi moc nemusí. Například prý řidič Švéd "S" = stupid - já to neřekla, ale mnohokrát se to potvrdilo. Navíc náš obytňák - vyzdobený norskými vlajkami a polepený parožnatci na zpáteční cestě Švédskem, působil na Švédy jako rudý hadr na býka :-)) Nejdřív jsme to nechápali, pak jsme na ně ale těmi vlajkami radostně mávali, až jim cévky praskaly. Možná nesnáší i Čechy, kdo ví...nechci polemizovat.
Všimli jsme si, že Norové (alespoň ti kempující), nemají moc dětí, spíš žádné, max. dvě, zato mají všichni čokla a to spíš víc, než jednoho.Musí to být snad ale lidi z města a ty čokly mít v bytech, protože nikde ve vesnicích jsme neviděli ani psy a hlavně ani ploty - nikdo nemá plot okolo baráku. Občas ohradník okolo pasoucích se ovcí či krav a kolikrát ani to ne. Jejich čoklové jsou ale vychovaní, nikoho neobtěžují a nikdo je nikde nepouští na volno - taky nikde není nasr..o. Nejvíc dětí jsme viděli v rodinách Francouzů, Němců a v naší rodině, samo sebou. Bohužel - a to se týká všech národností, které jsme zde potkali (ale ne každého jedince) se i v tak okouzlující zemi, kde je na každém kroku na co koukat rozmohlo ultradebilní čučení do dotykáčů. Mé nejstarší dceři jsem jako dárek k 17tým narozeninám povolila tetování přes půl zad - jelikož po něm touží a zcela vážně toto považuji za menší zlo, než vlastnit toto zařízení a nechat se jím "online" deformovat - všechna dítka konečně pochopila, jak moc a proč mi "chytré dotýkací destičky pro závisláky" vadí. U modrého jezera obklopeného vodopády působili "destičkáři" se sklopenými hlavami obzvláště nepatřičně. Říkám, že nechci polemizovat a dělám to furt.
Během přesunů nakupujeme denně pečivo, ovoce a zeleninu (jahody - okolo 120Kč za krabičku, jablka - cca 70Kč/kg, broskve - 60Kč/kg, mrkev - 120Kč/kg a rybu jsme koupili jednou (800Kč/kg lososa) - později i pivo - od 60Kč za půllitr v plechovce - většinou spíš okolo stovky. Asi nelze objektivně posoudit tolik vychvalovanou kvalitu místních potravin, ale v Coopu měli stejná hnusná nedozrálá jabka v igelitových pytlích, jako u nás, pečivo je ale velmi chutné a kvalitní - dá se jíst i druhý den - chleba vyjde okolo 80 Kč, ale má jen 500g. Nedokážu posoudit, jak levné je to pro místní, ale žádné přeplněné nákupní vozíky jako u nás jsem neviděla. Z domova vezeme solidní zásoby masa, rýže, těstovin (zpočátku i brambor - do Norska se nesmí dovážet) a všeho běžného, potřebného ke každodennímu vaření kvalitní české kuchyně, na kterou si potrpíme - nic instantního (krom kafe). Babička mi svázala kytičku letošního česneku, vezeme dva druhy kávy, 6 druhů čaje, čerstvé citrony, mléko i smetanu - hubu nesušíme. (Na nákupy potravin zde doporučujeme obchody Rema 1000, KIWI nebo Bunnpris. Zmiňovaný Coop stojí za prd, stejně jako u nás. Ve Švédsku se nám osvědčil obchod ICA - vynikající ovoce i pečivo - ceny skoro jako u nás.)
Denně se sprchujeme teplou vodou, v koupelně máme veškerou kosmetiku co doma, na praní "tekutého jelena", pohodlné WC s ultrajemným toaleťákem, takže do křoví opravdu neodskakujeme, lopuch nepoužíváme - drahý bratře :-)) Spaní máme rozšířeno o závěsné lůžko v kabině, kde vegetí ; Ondrášek. Holky klasicky na dvojlůžku nahoře nad kabinou, tatíček postel za koupelnou, já + Betynka dvojpostel "v kuchyňce" - luxus - pohoda :-)) Úplně zbytečně vezeme svíčky na romantické večery. Romantika sice byla, ale bez svíček a za světla - tmu tady prostě nemají, což nám nějak nedošlo.
Kempy dobré - ale když pomineme vyšší ceny a v mnoha případech zde i v kempu zemský ráj to napohled, tak kvalitou a "čistotou" naprosto srovnatelné s kempy ve Slovinsku, Švýcarsku, či Tatrách. No, ale do Norska jsme nejeli kvůli kempům, ale kvůli krásám přírody a ta je krásná nepopsatelně - je doslova nádherná, až šokující.
Jak moc je mi líto, že nešlo vyfotit vše, co jsme viděli cestou, ví celá moje rodina, která musela po celou dovolenou poslouchat moje nářky nad tím, jak "tohle nemáme vyfocené", protože všude opravdu stavět nelze - cesty jsou úzké, mnohdy až o nervy při vyhýbání s protijedoucími vozidly. Bohužel ani sebelepší fotky nemůžou vystihnout tu skutečnou krásu zdejší krajiny - celou dobu máte pocit, že projíždíte pohlednicí. Jeli jsme i přes hodinu podél jediného jezera, obklopeni překrásnými horami a zelení. Všude jen očím lahodící dřevěné domky, pasoucí se ovce a krávy. Od středního pásma jsme projížděli často dlouhými tunely - nejdelší ( Laerdalský tunel) měl 24,5 km a v pravidelných intervalech v něm byla esteticky nasvícená odpočívadla pro klaustrofobiky. V několika tunelech nás překvapily kruhové objezdy. Při výjezdu na denní světlo se vždy charakter krajiny nějak měnil - každou vteřinu bylo na co koukat - hory, vodopády, řeky, jezera. (pokračování příště)
více  Zavřít popis alba 
  • září 2013 až červenec 2018
  • 277 zobrazení
  • 1
Po sedmiletém výročí manželství jsme se rozhodli konečně realizovat náš společný sen - dovolenou v Norsku s dětmi. Pokud nehodláte jet na ryby a sedět na jednom (i když nepochybně krásném) místě na zadku a čučet na splávek, pak jedině obytňákem - jedině tak lze projet alespoň kousek této nádherné země a všude nějaký čas pobýt. Norsko je zemí obytňáků - jsou všude, stejně jako kempy a zázemí pro ně uzpůsobené.
Vyrážíme hned 1.7. ráno s ledničkou naditou oblíbenými francouzskými sýry a jinými lahůdkami, které rádi snídáme, vybaveni haldou oblečení, bot a nově i navigací. (Vezeme pro případ deštivého počasí noťas a DVDčka s pohádkami a filmy pro děti, naopak jsme zapomněli vzít nepromokavá ponča pro tento účel speciálně zakoupená - ani jednoho naštěstí nebylo zapotřebí.) Ještě téhož dne dojíždíme do Warnemunde v Německu, kde u moře nocujeme.
Dne následujícího plníme přání dětí - návštěvu podmořského akvária v Dánsku - nadšení všeobecné.
Upouštíme od nápadu - zastavení u legendární sochy mořské víly tamtéž a to "díky" navigaci, která nás zmateně vedla po cyklostezkách naprosto šíleným městem plným semaforů, nastartovaných aut, smradu a zacpaných ulic (zřejmě ekologický záměr - omezení automobilové dopravy v Kodani - nevyšel). Motor "vřel", Ondra řval - nesnáší cyklisty (zde jich bylo statisíce ve všech možných podobách), tak si připadal, jako v nejhorším snu. Ventilátory k chladiči Ondra následně opravil - vílu jsme sice nespatřili, ale nikdo to neobulel :-))
Jinak v Dánsku OK - je to země famózních mostů, odpočívadla mají s herními prvky pro děti, možností dotočení vody, vylití odpadu - vše zdarma a čisté.
Švédskem víceméně jen projíždíme (hory mají, kopce taky) - proti Norsku je to placka - ale pěkně zelená - cestou jsme viděli jen lesy, jezera, lesy, jezera, lesy, jezera....a když jsme zastavili v lese u jednoho z těch jezer cestou zpět, tak jsme poznali zákeřnost zdejších komárů - jsou jich mračna. Repelent jim nevadí, bodají i přes oblečení. Jinak je zde okouzlující nekonečná pustina, divoká příroda a silnice, kde potkáte jedno auto za hodinu, po 21 hodině nic. Člověk jen čeká, odkud vyleze medvěd nebo sob....a ejhle vyšlo hned celé stádo. Ondra brzdil, sápala jsem se po foťáku jako smyslů zbavená - bylo 23:00, ale světlo - vyšla jsem mezi ně z auta v županu (nemít to vyfocené, budu si myslet, že se mi to jenom zdálo). Bylo jich tak 50 na silnici a všude kolem v takřka neproniknutelném lese praskaly větve pod jejich kroky. Vůbec se nebáli, to spíš já, ale touha přiblížit se jim co nejvíc, byla silnější - chodila jsem mezi nimi, prohlíželi si mě - nádhera a další ze splněných přání.
Pokud hodláte putovat či rybařit po Švédsku, vybavte se moskytiérou na hlavu, pořádným, uzavřeným oblečením, silným repelentem a pokud jste kuřáci, hulte bez pauzy, jinak vás sežerou komáři i s fuseklema. Naše auto bylo po průjezdu Švédskem chlupaté, jak bylo obaleno komáry. Pokud náhodou vylezete z auta a následně zdrháte, dveře už nezavřete :-))
A teď k tomu hlavnímu:
Náš norský sen má několik "pododrážek".
Určitě chceme vidět Kjerag Bolten, vodopád Manafossen, Preikestolen, Voringfossen kostel v Borgundu, ledovec Svartisen, Trollveggen, Stěnu Trolů, část parku Svartisen (ledovec Svartisen). Posledním "zastavením " směrem na sever je nedaleká polární točna - což nám tatínek zatajil a nechával si jako překvapení na závěr. (A já jsem si říkala, proč mě v noci tak zebou nohy i v teplých ponožkách). Severní polární kruh jsme tedy zdárně překročili (Až tady byla pravá Norská zima cítit v kostech)- následně otáčíme, i když do Lofot je to s trajektem cca pouhých 200 km. Nicméně za pár let (až Betynka malinko povyroste), jsme odhodláni navázat a pokračovat až mezi lední medvědy s možnou zpáteční cestou přes matičku Rus. Projeli jsme tedy jižní, střední a malou část severního Norska.
Vše splněno, vše nás okouzlilo - většina zdokumentována a popsána v albech. (pokračování příště)
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2018
  • 278 zobrazení
  • 2
  • květen až červen 2018
  • 436 zobrazení
  • 0
  • loni na jaře
  • 347 zobrazení
  • 1
  • duben 2018
  • 204 zobrazení
  • 1
  • loni na jaře
  • 261 zobrazení
  • 1
  • březen 2018
  • 336 zobrazení
  • 3
  • zima 2017/2018
  • 338 zobrazení
  • 1
Vánoce bez sněhu můžou být romantické, ale jenom na naší chalupě. Nakonec i pár vloček dočasně nachumelilo, což způsobilo naše radostné vyběhnutí do přírody.
Jinak se svátky odehrávaly výhradně "na bahně" a to ani nevím, proč tam dávám ty uvozovky. V chaloupce ale bylo veselo, stále panovala dobrá nálada a zavítaly k nám i dvě příjemné návštěvy.
Někomu se náš styl odívání nemusí zamlouvat, ale i sám tatíček prohlásil, "že by tak nejraději chodil pořád, protože je to pohodlné a elegantní".
Pokud se vám zdá, že někteří z nás kapku přibrali, tak se vám to nezdá, ale už se pracuje na nápravě. No, ale kdy jindy si beztrestně dopřát, když ne na Vánoce nebo v těhotenství.
Na konci je pár obrázků z oblíbené vyhlídky, která nás prvně zaskočila zledovatělým povrchem.
více  Zavřít popis alba 
  • zima 2017/2018
  • 490 zobrazení
  • 1
  • prosinec 2015 až prosinec 2017
  • 307 zobrazení
  • 1
Taky máte někdy chuť běžet do dálky a nezastavit se, dokud máte na dohled a doslech lidi, auta, dráty? No, ale na takovým místě to obvykle bývá hezký a s tím souvisí potřeba s někým se o to podělit....ne s někým, s nejbližším. A do toho si Ondra najednou vzpomněl, že jsme ještě nebyli na svatební cestě. No, nebylo to najednou, už jsme se o tom bavili víckrát a naznali jsme, že občas si nějakou tu "svatební cestu" dáme. "Svatební = bez dětí" a bez výčitek, jelikož děti u babičky nebyly celé léto ani jednou a jelikož minulý podzim jsme tvrdě makali na dokončení chalupy. "Svatební" = romantická, v přírodě, bez zvuků civilizace, bez lidí, beze svědků, ve dvou. Ondra mi oznámil, že dlouhodobě sleduje počasí a taky ceny letenek a že si to klidně můžeme dovolit - letět na dva týdny na Aljašku. Plány jsem pozměnila jenom trochu, jelikož 14 dní je doba tak dlouhá, že by se po těch sígrech stýskalo už i jemu. Některé záběry se jen s malými "posuny" takřka opakují - v případě, že jsme se nemohli vynadívat. Tentokrát jsme snad nebyli za klasické paštikáře, jelikož jsme skoro vše koupili na místě, včetně "ubytování", zbraní , potravy a instrukcí, jak se chovat v divočině a při setkání s divokými šelmami, jimž jsme šli celou dobu ve stopách, i když o setkání "tváří v tvář" ve skutečnosti asi nikdo nestál.
Je toho víc, časem něco odeberu, zatím je mi to líto.
více  Zavřít popis alba 
  • září až říjen 2017
  • 355 zobrazení
  • 2
  • srpen až září 2017
  • 339 zobrazení
  • 0
Přesun z "pralesního" vedra a vlhka ve Slovinsku jsme uskutečnili o den dřív, oproti původnímu plánu. Důvodem byly právě bouřky a prudké lijáky, které nebraly konce. V plánu byl dojezd a přenocování u Paklenice - na osvědčeném místě v "kempu u babky". Před pěti lety jsme tam nocovali - u starší paní v zahradě, kde bylo skromné, ale čisťounké zázemí - sprchy, wc a "babička" milá a přívětivá... Cesta byla vcelku napínavá, docházela nám nafta a pokud jsme náhodou v té pustině někde narazili na benzínku, byla zavřená. Na místo jsme dorazili kolem jedné ráno - Ondra to našel jen po kratičkém hledání - nechápu, já bych to nenašla, kdyby mě zabil... Vrata do zahrady byla tradičně otevřená, ale všude tma. Posvítili jsme si baterkou do míst, kde jsme se kdysi sprchovali a našli jen suché listí a střepy. Nebylo třeba rozmlouvat o pocitech - lítost jsme cítili oba a zároveň nám bylo jasné, co se stalo - "babička" tady už není.....
Při výjezdu ze zahrady jsme způsobili hluk, takže jsme probudili nového majitele domu, který nám vše potvrdil a zároveň doporučil kemp podobného charakteru, jen o pár desítek metrů dál.. Bylo neskutečné vedro, děti dávno spaly, my jsme dali rychlou sprchu ve dvě ráno a ulehli taky. Ráno, při mytí vlasů už kolem oxidoval majitel - no....když "rozhodím vlasy", vždycky někdo očumuje, tentokrát to ale bylo spíš ze strachu, abychom neutekli bez zaplacení. Sice přesně nevím, za co si těch v přepočtu 700 majitelé naúčtovali - přijeli jsme nad ránem, zdrželi se jen do devíti ráno, sprchy byly tak špinavé, že se nedaly použít a na wc jsem dětem zakázala byť jen nahlédnout. Opět jsem byla vděčná za naše zázemí s čisťounkou koupelnou a voňavým záchůdkem. Paní majitelka - Dragica se nám přišla představit v bílé krajkové halence. Chuti obdarovat ji savem ve spreji, okenou a hadrem jsem odolala. Překonal se i Ondra, kterému na oblíbenou lehkou skládací židličku při pití kávy usedl obtloustlý pan majitel, aby zapředl přátelský hovor na téma, jak jsou Češi nejlepší hosté a taky aby vysondoval, jak dlouho se zdržíme, potažmo, kolik z nás vyždímá. Jeho smutek z našeho odjezdu byl skutečný. V Paklenici jsme se nezdrželi - je 37° a lezecké vybavení zůstává tedy nevybaleno.
Periferně jsem zahlédla mávající paní Dragicu - sice jsem jí nezamávala, ale ani jsem jí neřekla, že je prase - učím se sebeovládání. Ondra kemp pojmenoval "U špinavýho cecku".
Asi rozladěním, smutkem z odchodu paní, ke které jsme měli namířeno a shodou dalších okolností, jsme jaksi pořád nenatankovali a v pustině opět trnuli, že někde zůstaneme stát, když se náhle před námi objevila informace, že benzínka je na obzoru - jakou radost dokáže způsobit taková hovadina.
Jenže......ehm....mělo se dostavit další překvapení. Že se něco děje jsem pochopila hned, kdy se Ondra po zaplacení mezi dveřmi benzínky zase otočil na patě a s ledovým klidem následně vrátil do auta. Chorvat se ani nesnažil hrát divadlo a peníze beze slova vrátil - v přepočtu šlo o rovných 800 Kč - asi běžné - nejspíš to zkouší na každého cizince spoléhaje na neznalost bankovek. Berte to jako varování. Obdivuji mého manžela nejen za to, že podobné situace řeší s ledovým klidem a bez emocí. Za co Ondru nechválím je nedbalost, s jakou nosí v hrsti štos bankovek a ukazuje tak lapkům, jak je snadné, nechat se obrat. Dobro došli!!! A dejte si majzla!
Míříme na ostrov Hvar, kde máme pronajatý celý dům - rovněž osvědčený. Je zde 5 ložnic, dvě kuchyně, tři koupelny s wc, obří balkon a terasa s krbem- takže si užijeme prostory, jaké nemáme ani doma. Ovšem.....až o den později, protože máme lehký náskok, musíme jednu noc strávit jinde. Máme domov na kolečkách, ale v tom vedru a při absenci stromů, které by poskytly stín, to teda není žádná hitparáda. Při hledání zázemí jsem objevila ukazatel na "Kemp Ivan". Jde o jmenovce, tedy to bude asi ono!! Co následovalo, se nedá popsat slovy a fotit jsem to nemohla, protože jsem si strachy ani nevzpomněla, že vlastním foťák. Silnice - polňačka - prudké klesání - že by se pěší bál, že upadne a bude se kutálet dolů, zátočiny v ostrých úhlech a to vše se stupňovalo a vedle "Macocha" bez svodidel...no a do toho můj řev a vzadu vyděšený děti.
"To fakt nedám!!" řekl Ondra. On řekl, že to nedá!! Cože? To nikdy neříká. No, tak to nedá, to je jasný. A jak vocaď vyjedeme? "Nevím." řekl zase on. On neví? On vždycky ví, tak to je jasný, to odtud nevyjedeme. Ani vynadat mu nemůžu, protože ten debilní nápad byl můj. Dostala jsem ho do toho já, zničila jsem mu život, nikdy mě neměl potkat..... "Ven!" vytrhává mě z úvah nad dalšíma hovadinama opět on. Vyhnal nás z auta, což nikomu z nás nevadilo, odkejval mi instrukce k případnému výskoku "z plavidla" a za půl hodiny jsme se dojatě objali.
No, dokázal to.....pak jsme to zapíchli na první odbočce mezi olivovníky, dali každý jedno pivo a usnuli se vším otevřeným (krom ledničky a záchodu), co se jen v tom autě otevřít dalo - bylo 27° celou noc.
Dalšího dne jsme už jen dojeli na zmíněnou "ubikaci" a bez komentáře jsme se smířili s tím, že za 3000 denně zde nejsou ani osušky a zásoby toaleťáku. Jak jsem už zmiňovala, vše mám s sebou, tudíž mě nemůže nic zaskočit.
Pokud se chystáte taky na ostrov, doporučujeme nakoupit potraviny před najetím na trajekt, na ostrově je jednak vše drahé, výběr nulový a jednak vás ještě natáhnou. U ovoce je zbytečná informace o ceně, jelikož na váhu stejně nevidíte - dva melouny, dva chleby (veky), dvě mlíka, dvě piva a šest jablek vyšlo skoro na 1000 Kč. Prodavač, jako by z oka vypadl pumpaři, o kterém píšu výše.
Abych jen nekritizovala.......moře je nádherné a plavat je příjemnější a efektivnější, než chodit běhat, potit se přitom a dejchat prach. Poskytuje tolik příjemného pohybu, že i jedinci, jež si potrpí na ultraštíhlou figuru můžou klidně v noci žvýkat "pršut", zapíjet ho pivem a před spaním sežrat kilovej kýbl tučné smetany - to mi teda bude chybět. No a komu by nechyběly noci s otevřeným oknem rovnou nad mořem, usínání při šplouchání a pleskání vln. O cikádách a čistém hvězdném nebi nemluvě.
Největší potěšení mi ale přinášel pohled na děti, které si blbnutí v moři užívaly nejvíc.
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2017 až duben 2018
  • 3 777 zobrazení
  • 10
Loni jsme z nedbalosti (chybějící a všelijak neplatné pasy) zaplacenou dovolenou prošvihli, letos jsme se na stejnou lokalitu připravili. Jelikož naše nejmenší ratolest nesnáší dlouhé cesty autem, zvolili jsme "variantu obytňák" a aby to teda stálo zato rozhodli jsme se před cestou k moři pobýt pár dní na horách - tedy osvědčené Slovinsko. Do zmiňovaných zemí jezdí dle průzkumu mezi naší veřejností už "jenom socky a paštikáři", navíc obytňákem je to prý skoro jako pod stan. Nevím jak vy, ale já osobně mám ráda i na cestách svoji koupelnu plnou kvalitní kosmetiky, čistý záchod, voňavý župan, plnou ledničku, vychlazený šampus, zásobu oblečení a bot, vlastní postel....a jelikož ani já, ani moje rodina nejsme příznivci "hospodské stravy", tak i vařič. Ve zmiňované lokalitě (začínáme Slovinskem), jsme potkali minimum Čechů. Jednu dvojici v kempu a druhou na cestě k vodopádu a to ještě není jisté, zda nešlo o stejné lidi (nemám paměť na obličeje). V kempech bylo nejvíc Němců, pak Nizozemců, Poláků, Italů a Slovinců. Viděli jsme i Švýcary a Francouze. Nejlepší auta, vybavení a hadry měli jednoznačně Poláci, Němci jsou nejhlučnější (i proti nám), Švýcaři potvrdili národní hrdost a ve skutečnosti v podstatě holé zadky. Úsporná malá autíčka, levné stany (v lijáku vylívali vodu kastrolem) a konzervy z domova - tihle se alespoň nechovali nadřazeně vůči ostatním.
Cesta do Slovinska probíhala vcelku hladce, až v samém závěru jsem se lehce zhroutila z faktu, že v "našem kempu" nebylo místo a údajně netekla ani teplá voda. Jako.....ono se s tím počítalo - je přece sezóna, navíc víkend a pozdě večer, ale já to tak prostě mám, no. K mému psychickému vyčerpání přispělo i zděšení z jízdy po úzkých klikatých silničkách a uhýbání protijedoucím vozidlům. Po náročném hledání místa k parkování a přenocování nás vzápětí vyhnal ochránce a doprovodil nás zpět k našemu kempu na nedaleké parkoviště, kde povolil jedno přespání. Ono není parkoviště, jako parkoviště - tohle bylo pod borovicemi u překrásné řeky Soči a její šum společně se syknutím vychlazeného piva přinesl dokonce i moje zklidnění a spánek spravedlivých.
Jelikož jsem zvyklá vstávat cca o hodinu, až dvě dřív, než ostatní, při druhé ranní kávě jsem měla možnost sledovat desítky naháčů, kteří se přímo naproti parkovišti střídali v "osvěžování" v ledové Soče. Skoro všichni se u toho hlasitě projevovali, takže bych klidně mohla vypracovat studii o tom, které národy se na intimních místech vyholují, kde chodí nejvíc potetovaní, kteří příslušníci mužského pohlaví vlastní největší velikosti a naopak.... Nejvíc pobavila čtveřice - dva páry - rovněž se svlékli do naha a do vody vešli sotva do půli lýtek - klidně stačilo vyhrnout nohavice - asi spíš chtěli omrknout "výbavičku přátel". (Slovinské děti do hlubokých koryt s ledovou vodou radostně skákaly - hold zocelení horalé. Já sama jsem na dlouhé 2 vteřiny smočila kotníky - bylo to jako stát v ledové tříšti. Moje rodina se dalšího dne vyráchala v o něco teplejší Lepeně. Já jsem si toto potěšení s radostí nechala ujít. Svůj díl chladu si klouby vybraly v dobách, kdy jsem v mrazech nosila sukně kratší, než moje vlasy :-)) A pak...nevěřím v prospěšnost ledových koupelí.) Než se probral zbytek rodiny, kemp se uvolnil a naše horská část dovolené mohla nerušeně začít.
V albu najdete obrázky překrásné Soči, vodopádu Boka, fotky z výstupu ke Krnsko jezero, Napoleonův most (poblíž dalšího kempu), Tolminska korita a další. Díky bouřkám nám nevyšel výstup na Krn. Den předem jsem nasmažila hromadu řízků a přestože s přerušovanými lijáky bouřilo celou noc, vstala jsem jako na K2. O dvě hodiny později jsem vzbudila Ondru, který hodinu sledoval "pohyb mraků", aby po další hodině naštěstí rozhodl, že se to hned tak neotočí a že si teda zase lehneme hezky vedle sebe a alespoň se pořádně vyspíme. Na obvyklou túru nešli ani Němci, takže odpadl jejich pravidelný ranní řev v šest ráno (počasí toho dne bylo divoké i v jiných částech Evropy, např. ve Švýcarském Valais na horách napadlo 80 cm sněhu).
Po probuzení a pozdní snídani se obloha tvářila stále všelijak, proto jsme se rozhodli jen pro výlet na Slap Kozjak a měli jsme štěstí, jelikož k další průtrži mračen došlo přesně vteřinu poté, co jsme dorazili zpět do našeho přívětivého domova na čtyřech kolečkách.
Na Krn se tedy vydáme jindy - Slovinsko je krásná země a míst hodných shlédnutí, je zde nekonečně mnoho.
Nedá mi to a zmíním zajímavost z výstupu ke Krnsko jezero - v půli cesty nás předběhla neuvěřitelná dvojice manželů Slovinců - každému bylo určitě nad 70 let - bílé vlasy, muž plešatý, oba šlachatí atleti - s lehkostí a elegancí, bez batohů - bez jídla a vody - potkali jsme se s nimi ještě několikrát a nakonec u jezera. "Takhle budeme spolu chodit, až budeme staří." To mi řekl Ondra poté, co jsme si s nimi vyměnili pár slov cestou, což mě neskutečně potěšilo, jelikož si to představuju tak nějak podobně. A pak....co může být hezčího, než když chlap řekne po letech manželství ženské, že s ní chce chodit i ve stáří.
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2017
  • 1 623 zobrazení
  • 2

Nebyla nalezena žádná alba.

Adresa na Rajčeti

www.holovic.rajce.idnes.cz

Aktivní od

7. srpna 2012

Pohlaví

neuvedeno

Datum narození

neuvedeno

Webová adresa

neuvedeno

Mí oblíbení lidé na Rajčeti

Má oblíbená alba na Rajčeti

Moji fanoušci na Rajčeti (sledují mě)

reklama